Původní myšlenka o jídelním stole podle mých představ byla taková, že by měl mít desku z hrubých fošen a nohy z širokých trámů, měl by být z tvrdého dřeva a fungovat navěky. Když jsem pak začal tuto myšlenku během výroby prvního kusu realizovat, doznala původní podoba lehkých změn. Deska stolu měla být původně udělána standardně celistvě a jednotlivé fošny měly k sobě být bočně slepeny – pak jsem ale při pátrání v knihách objevil svlakový spoj a zjistil, že to jde i jinak 😉 Navíc vzhled desky stolu je pak úplně jiný… Stejně tak myšlenka na nohy stolu, které by měly být „něco jako široký trám“, doznala změn – od prvotní verze, vyrobené slepením fošen, jsem se propracoval k opravdovému trámu a od něj už byl jen krok k trámu starému. A je opravdu rozdíl, pokud se díváte na trám, který má pouze vypadat jako starý trám, nebo saháte na něco, co má za sebou několik staletí a přitom víte, že nikdo jiný na světě takový kus dřeva mít už nemůže.

Při výběru správného druhu dřeva jsem se dostal k tomu, že to musí být dub – důvodů je mnoho, ale pokud jsem chtěl materiál, který by fungoval co nejdéle, zvolil jsem tuto českou klasiku s ideálními vlastnostmi. A ze zkušeností z pozdějšího opracovávání tohoto dřeva mohu říct, že ne nadarmo se používají přísloví o marném mluvení do dubu či o něčí dubové palici – je to opravdu houževnatý materiál a člověk se při práci s ním pořádně zapotí 🙂

Když jsem pak řešil samotnou konstrukci stolu, objevoval jsem už dávno objevené a z kolíčků a lepidla, které jsem si dokázal zkraje představit jako jedinou možnou cestu spojování, jsem se dopracoval k truhlářským spojům pomocí čepů a dlabů. Začal jsem přemýšlet, jak jednotlivé díly spojit, aby stůl fungoval a stál nehnutě, a přitom existovala možnost kdykoli jej rozebrat na jednotlivé díly pro zachování možnosti manipulace se stolem, protože jsem správně tušil, že výsledná hmotnost stolu bude taková, že nebude možné jej jednoduše přenášet. Nakonec jsem našel způsob, jak toho dosáhnout, a stůl opravdu drží a je plně rozebíratelný – jen při nasazování či sundávání desky stolu na připravený rám, či z něj dolů, je nutná asistence druhé osoby.

Základní rozměry stolu jsem nastavil tak, aby se něj pohodlně vešlo standardně 4, občasně 6 osob. Každý nápad jsem jsem mnohokrát zkoušel a výsledek je vytvořen s ohledem na ergonomii člověka tak, aby se u něj dobře sedělo, poměr stran jídelní desky je navíc ve zlatém řezu, což dělá stůl ještě více přirozeným pro oko. Široké nohy se výborně hodí k robustním fošnám a celkovým proporcím a podtrhávají harmonii celku, navíc je v zájmu maximálního zachování jejich původního vzhledu pouze kartáčuji a pak je stovkami dotyků při práci s nimi ještě vyhlazuji. Celkový dojem dolaďuje nátěr lněnou fermeží, což je historicky používaný materiál, který se svými vlastnostmi i vzhledem ke stolu více než hodí. Nechtěl jsem žádnou vrstvou umělého materiálu na povrchu dřeva, která by omezovala smyslový zážitek z jeho doteku – ať už hladkých fošen desky, či mnoha vrásek starých trámů – obojího je totiž radost se dotýkat.

Výroba samotná je časově i fyzicky poměrně náročná – elektřinu využívám jen na kartáčování starých trámů a na podélné oříznutí fošen. Na kartáčování proto, protože jsem nebyl schopen ručně zdaleka dosáhnout takových výsledků jako strojem, podélné řezání z důvodu toho, že mě představa mnoha nutných, dva metry dlouhých podélných řezů dubovým dřevem, více než děsí 😉 Zbytek činností provádím ručně postaru, navíc absolutní „křivost“ starých trámů snad ve všech svých osách neumožňuje žádnou práci dopředu, ale jednotlivé operace musí následovat v přesně logicky navazujících posloupnostech – každý díl skládačky se musí přizpůsobit tomu, že na nohách stolu neexistuje nic jako pravý úhel, rovnoběžnost či rovina. Těmto nerovnostem pak odpovídá i množství navazující práce nutné k tomu, aby byly díly vzájemně ve správných polohách a spoje přitom neměly zbytečně velkou vůli.

Hotový stůl je jednoduše krásný a hodí se hlavně do moderních interiérů, kde umožní naplno rozvinout kontrast mezi hladkou deskou stolu a starými deformovanými nohami. Jeho autenticitu ještě zvyšuje vyražené pořadové číslo a rok výroby na lubu stolu. Tvrdé dřevo dubu zabrání většině škrábnutí – i když se náš domácí stůl používá intenzivně dvěma malými dětmi k jejich aktivitám, stůl pořád vypadá jako nový a pokud už se nějaká menší rýha objeví, nijak to neruší celkový vzhled stolu, protože jak staré dřevo tesaných trámů, tak stopy po ručním obrábění každou rýhu posunou na záměr a stůl tak nabírá na větší a větší kráse a autenticitě – a myslím se, že časem bude nádherné tyto stopy sledovat a vzpomínat na to, kdy se staly….a jednou přijde čas, kdy se budou děti hádat o to, komu stůl zůstane 😉